Již z podstaty věci nemohu být nikdy zcela spokojen s obsádkou jakéhokoli druhu ryb v našich revírech. Vždy je co zlepšit nebo alespoň udržet. Zvláště pak jedná-li se o tak mimořádně cenné a důležité dravé ryby.
Obecně, mohu-li hovořit o situaci v Severočeském územním svazu, je populacím dravých ryb na MP revírech věnována velká pozornost. Jako každý predátor, jsou i dravé ryby přímo závislé na stavu jejich potravní základny a kvalitě prostředí. Při vážném narušení jakékoli složky životního prostředí ryb, dochází vždy přímo či nepřímo k destabilizaci populace dravců.
Pokud se podíváme na vybrané druhy, tak v případě štiky lze hovořit o nejlepší dostupnosti násadových ryb pro zarybnění revírů z celého souboru dravců. Přesto se populacím v některých revírech tolik nedaří, důvody bývají odlišné. Společným jmenovatelem je nejčastěji pokles vhodných stanovišť, nedostatečná potravní základna a v neposlední řadě devastující predace kormoránem nebo vydrou.
V případě candáta a okouna je dostupnost násadového materiálu výrazně zúžena. Přesto jsou na řadě revírů úlovky obou druhů velmi zajímavé. Nalezne-li candát nebo okoun v revíru příznivé podmínky, úspěšně se přirozeně rozmnožuje a vytváří mnohdy početné populace, které následně v určitých cyklech klesají a rostou. Vysazování velmi drahých a nedostatkových násad candáta do nevhodných revírů naopak může být docela marné, ne v každém MP revíru se candátům může dobře dařit.
U bolena a sumce v revírech se bohužel u řady lovících setkávám s jistými projevy hysterie. Zpravidla zcela neobjektivně je těmto druhům připisována vina za pokles početnosti nebo vymizení jiných druhů ryb, zvláště na větších revírech tomu tak není, ač určité škody mohou působit při neuváženém vysazení v případě menších revírů.
Při ochraně a podpoře populací dravých ryb v revírech je velice důležité se věnovat i jiným otázkám než pouze sledování počtu vysazených a regulaci počtu ponechaných jedinců. Bez zachování nebo obnovy správných funkcí celého ekosystému není možné dlouhodobě udržet stabilní a odolné populace dravých ryb. Zdecimují-li rybožraví predátoři obsádku potravních druhů, nemá ani vysazování dravých ryb v lovných velikostech šanci na úspěch. Jako cestu řešení situace nevidím omezování počtu přisvojených kusů, ale řešení těch základních problémů a příčin negativních jevů. Nebudou-li mít ryby ve volných vodách vhodné podmínky k životu, nemá smysl přistupovat k jejich intenzivnímu vysazování. Takové jednání je iracionální, neekonomické a k udržení populací ryb stejně nevede.
Velmi často diskutovaným a ožehavým je téma pravidel lovu dravých ryb. Obecně mohu konstatovat, že na rozdíl od kaprovitých ryb jsou úpravy nejmenších lovných měr a limitů počtu ponechaných dravých ryb neefektivním opatřením. Hlavním smyslem případných úprav pravidel rybolovu by měla být taková opatření, které regulují metody a období lovu dravců. Důvodem je především velmi vysoká citlivost dravých ryb již na drobná poranění způsobená háčkem, během zdolávání nebo vlivem sebešetrnějších manipulacích. Vytažení ryby z několikametrové hloubky, vyprošťování háčku z jícnu nebo žaber bývá pro rybu zpravidla fatální i přesto, že sama odpluje od břehu a zmizí z dohledu. Z tohoto důvodu cílené lovení a opětovné pouštění dravých ryb zpět do revíru přináší riziko daleko vyšších ztrát než například metoda „chyť a pusť“ u kapra.
Vždy bychom měli mít na paměti, že úlovek dravé ryby je na MP revírech velice cenným a vzácným okamžikem. Dravá ryba v revíru plní celou řadu stabilizačních a ekologických funkcí, není jen předmět rybolovu. Měli bychom si i proto dravých ryb ještě více vážit, snažit se být střídmí v počtu ponechaných kusů a nepropadat davové psychóze, když několik dní v roce dobře berou na našem oblíbeném revíru.
Ing. Václav Jelínek
hospodář ČRS, z. s., Severočeského územního svazu
Rozhovor vyšel v časopisu Rybářství 7/2021
